VIDEOKEMP / Brno / 16. 7. 2011
Když se takhle dívám dolů na svoje boty a tvoje boty, tak se mi docela jasně vybaví zážitky, jak jsem já byla malá a chodila jsem takhle se svojí babičkou. Chodily jsme spolu na návštěvy, po městě, na ná-kupy. Mlčky jsme spolu našlapovaly a cítily jsme vzájemnou blízkost. Nějak to stačilo. Nebylo nic víc. Možná, že se babička taky občas držela víc mě než já jí. Bylo totiž osm let po válce, a ona mimo svých třech dětí, které válku přežily, ztratila všechny své blízké a příbuzné. Možná, že jsem byla jediná, kdo ji viděl plakat a rozsvěcet svíčky. Občas otvírala sekretář, který vydával nepříjemný skřípavý zvuk
a vyndávala z něj předměty, brala je jeden po druhém do ruky a prohlížela si je. Nic jiného se nedělo.
Pamatuju se na ty kroky a zvláštní světlo na zemi, takové nízké slunce, co tvoří dlouhé stíny a vy -kresluje detaily do hloubky, najednou vzniká na zemi nový svět, takový tajemný, miniaturní. Nevím, jak se moje babička cítila a co všechno prožívala. Nevím, zda ještě něčím žila a nebo se uchýlila do svého světa vzpomínek, jestli se cítila osamnělá a jestli byla šťastná. Nevím, jestli měla strach, asi ano, nevím, jestli ten strach odešel a nebo neodešel, ale asi neodešel, protože nemohla v noci spát. Nevím, jestli pochopila smysl svého života a nevím, jestli vůbec o tom přemýšlela, nevím, zda věřila
a pokud věřila, tak v co, věřila, nevím, jaké se jí zdály sny, nevím, jak mohla dál žít a nebát se. Nevím, jestli se cítila sama, nevím, jestli jsem vlastně nebyla jediný člověk na světě, který ji ještě držel za ruku. Nevím, jak přemýšlela o budoucnosti své, své rodiny, země, planety, vlastně nic o ní – nevím.
Víš, když se teď dívám takhle dolů na svoje boty a tvoje boty, vybavují se mi ještě jiný vzpomínky, vzpomínky na tvoji mámu, jak byla taky takhle malá jako jsi teď ty, chodily jsme spolu za ruku po cestách jednoho panelákového sídliště, nevím, kdo se víc držel koho, zda ona mě nebo já jí, vzpomínám si, jak mi bylo trochu smutno, byla jsem už ale velká ženská a měla jsem vedle sebe malou holčičku, tvoji mámu, chodívaly jsme spolu takhle a držely jsme se za ruku a já si v duchu říkala, ale co bude dál? Jak a kam mám jít, co je smyslem mého života, čemu mám věřit a zda je něco, co mi může pomoct pochopit smysl toho všeho. Nevěděla jsem vůbec nic o snech, nevěděla jsem vůbec nic o vědomí a nevědomí, nevěděla jsem, jaké je to – mít rád, nevěděla jsem vlastně pořádně co prožívám, jestli svět kolem nás je reálný a nebo výtvor našich myslí, a nebo jestli je to totéž,
kdo vládne a kdo rozhoduje, žila jsem ve velmi plochém a schematickém světě, kde zpochybněná moc říkala, co se má a co se nemá a všichni kolem měli strach, já jsem taky měla strach. Teď jdeme spolu, jako jsme chodívávaly já a tvoje máma, jsi stejně velká jako bývala tvoje máma, držíme se za ruku a jdeme po cestě jednoho velkého panelákového sídliště a je mi trochu smutno, protože si v duchu říkám, co bude dál. Co bude smyslem tvého života, čemu budeš věřit, jaké budeš mít sny, jaký bude svět, v kterém budeš žít, čeho se budeš bát, jaké budou tvé možnosti a co ti přinese štěstí. Přemýšlím o světě, jak se za tu dobu, co jej pozoruji změnil a jak se vůbec nezměnil, zda je lepší
a nebo horší, jaké války se v něm odehrávají, jaké hodnoty jsou uznávány a jakým směrem jde jeho vývoj. Jestli je srozumitelnější, jasnější a vládne mu řád a moudrost, nebo jestli chaotičtí a v glo-balizaci fragmentuje do nejasností, skrytostí a neuchopitelných sítí vlivů. Jestli ten vývoj směřuje k pochopení smyslu a podstaty a nebo se naklání k uměle vytvářeným konceptům, jejichž jediným smyslem je překrytí prázdnoty a nejistot. A člověk se pozvolna vzdaluje od svých kořenů a přiroze- nosti. Víš, asi je toho hodně, co bych ti chtěla a potřebovala říct. Vnímám to všechno, co se tady kolem děje, napadá mě, že nemám žádnou sílu a ani neznám způsob, jak to, co se odehrává kolem změnit – nedokázala jsem spoustu věcí udělat jinak, ale ani ti druzí kolem mě to nedokázali udělat jinak, a tak se ti potřebuji alespoň omluvit,
omlouvám se za to, v jak špatným stavu ti přenechávám svět, v kterém budeš žít…
VIDEOKEMP / Brno / 16. 7. 2011
When I look down at my shoes and your shoes I can clearly recollect experiences from my own childhood when I walked around like this with my granny. We visited people together, did shopping, strolled around the town. We walked together in silence feeling mutual closeness. This was somehow sufficient. There was nothing else. Perhaps my granny stuck to me more than I stuck to her, sometimes. It was eight years after the war in which she lost all her relatives and friends, except for her three children, who survived the war. Perhaps I was the only one seeing her weep and light the candles on their graves. Sometimes she opened the cupboard with an unpleasant creaking noise, took objects out of it, held them in her hand and looked at them. Nothing more.
And remember the steps and the strange light on the ground, the low sun making long shadows and drawing deep details of things and creating a new world on the earth, miniature, mysterious. I do not know how my granny felt and what she perceived. I do not know whether she still had something to live for or whether she retreated to her own world of memories, whether she felt lonely and whether she was happy or not. I do not know whether she felt fear, she probably did, and I do not know whether the fear left or not, but probably not, because she could not sleep at night. I do not know whether she understood the purpose of her life, and whether she even thought about it. I do not know whether she believed in anything, and if yes then in what. I do not know what she dreamt about in sleep. I do not know how she could live on and not to be afraid. I do not know whether she felt lonely, or whether I was the only person in the whole world who could still hold her by the hand. I do not know how she though about her own future, about the future of her family, the country, the planet, if fact I know nothing about her.
You know, when I look down at my shoes and your shoes, I recall yet other memories, memories of your mother when she was as young as you are now. We walked hand in hand, treading paths of a concrete housing estate, and I do not know who held whom, whether she held my hand or I held her hand. I remember that I was a little sad but I was an adult woman and had a small girl by my side, your mother. We walked together like this, holding each other ´s hand. And I kept saying to myself: But what will come next? Where should I go, what is the purpose of my life, what should I believe in, and is there anything that can help me understand the purpose of all this? I knew nothing about dreams, I knew nothing about awareness and oblivion, I did not know what it was like to love, I did not know what I was perceiving, whether the world around the two of us was real or whether it was created by our minds, or whether those two things were one. I did not know who was ruling and who was making decisions, I lived in a very flat and schematic world where questioned power ordered what should and what should not be done and where all people around me were afraid, like me. Now we are waking together like I used to walk with your mother. You are as big as your mother was then, we are holding each other by hand and walking along a path in a big concrete housing estate and I feel a little sad for I think about what will come next. What will be the purpose of your life, what you will believe in, what you will dream about, what the world in which you will live will be like, what you will be afraid of, what your chances will be and what will bring you happiness. I think about the world, about how it has changed in the course of the long time I have observed it, and how it has not changed at all. Whether the world is better or worse, what wars take place in it, what values are recognized and in which direction its development goes. Whether the world is more comprehensible and clearer and governed by order and wisdom, or whether it gets more and more chaotic and globalises to get fragmented into ambiguities, latency and networks of influences that cannot be seized. Whether the development is heading towards understanding of the sense and the essence or whether it is inclined towards artificially made concepts, with the only purpose to cover emptiness and uncertainty. And the man slowly departs from its roots and its nature.
You know, there is a lot I need and want to tell you. I perceive everything happening around here, and I notice that I lack strength and do not know how to change what is happening. I was unable to do many things differently, but the others around me were not able to do things differently either. And so I need at least to apologize to you. I apologize to you for the bad condition in which I leave to you the world you will live in…
